Před několika lety bylo jednou z věcí, které bylo třeba vysvětlit uživatelům přicházejícím ze systému Windows, to Linux měl při instalaci programů jiné paradigma. Místo toho, aby si je museli stahovat z webu vývojáře, byly použity úložiště a správci balíčků.
Díky popularizaci mobilních zařízení a jejich obchodů s aplikacemi to dnes už nezní jako něco z jiné planety. Nicméně, Zbývá nám vysvětlit různé programové formáty dostupné pro Linux, jejich rozdíly a vlastnosti.
Jelikož k celkovému zmatku nejvíce přispěla distribuce, zaměříme se na Ubuntu. Konkrétněji v nejnovější verzi dostupné v době psaní tohoto článku o Groovy Gorilla o Ubuntu 20.10.
Programy pro Ubuntu. Různé typy původu
V systému Linux existuje několik způsobů instalace programů
- Pomocí správce balíčků
- Pomocí emulátoru terminálu
- Stahování z Internetu a dvojité kliknutí na soubor.
- Kompilace
Pomocí správce balíčků
V Ubuntu je výchozím správcem balíčků (v každém smyslu slova) Gnome Software Center (CSG). Softwarové centrum se neliší od obchodů s aplikacemi na mobilních zařízeních. Můžeme vyhledávat programy podle názvu nebo funkce a instalovat a odinstalovat je kliknutím na tlačítko.
Když klikneme na název programu, můžeme vidět popis jeho činnosti, typ licence a hodnocení ostatních uživatelů.
Nejsem zrovna fanouškem této aplikace a Dávám přednost jiným alternativám, jako je Synaptic Package Manager, který, aniž by byl tak pěkný, je mnohem praktičtější a obsahuje úplnější informace o programech než CSG
Pomocí emulátoru terminálu
Další způsob instalace programů je zadáním příslušných příkazů do emulátoru terminálu. to jeMetoda je obvykle rychlejší než použití Softwarového centra a navíc nám umožňuje detekovat chyby a učit se informace o knihovnách nebo programech jehož instalace není povinná, ale která zlepšuje funkčnost instalace, kterou instalujeme.
První dvě metody jsou založeny na použití úložišť. Úložiště jsou softwarové soubory hostované na externích serverech. Programy obsažené v oficiálních úložištích jsou kontrolovány osobami odpovědnými za každou distribuci, aby byla zaručena jejich správná funkce v době instalace. Operační systém čas od času zkontroluje úložiště, zda je nutné aktualizovat již nainstalované programy.
Distribuce Linux obecně umožňují použití úložišť udržovaných třetími stranami, i když nejsou odpovědné za kompatibilitu nebo zabezpečení zahrnutých programů.
Internetové stahování
V Ubuntu Programy je možné instalovat stažením z internetu a dvojitým kliknutím na ně. Jsou to programy zabalené ve formátu balíku DEB (nativní pro distribuce odvozené od Debianu, jako je Ubuntu). Poklepáním otevřete softwarové centrum, které je nainstaluje, jako by šlo o program z úložišť. Rozdíl je v tom, že pokud vývojář daného balíčku nezahrnuje možnost přidat úložiště, nebude možné instalovat aktualizace.
Další možností je, že se jedná o spustitelné soubory napsané v multiplatformních programovacích jazycích, jako je Java, nebo samostatné balíčky, jako například v. Appimage.
Ve všech případech musíme zajistit, aby pocházely ze spolehlivých zdrojů před jejich instalací.
Sestavení
Sestavení Spočívá v transformaci souboru zdrojového kódu (napsaného v programovacím jazyce vhodném pro člověka) do jiného jazyka vhodnějšího pro procesory, který jej provede rychleji. Není to složitý postup, když víte, co děláte, ale vyžaduje to čas. Většina lidí tedy raději používá jiné způsoby instalace.
V dalším článku vysvětlíme, jaký je rozdíl mezi různými vlastními úložišti a úložišti třetích stran používanými správcem balíčků Ubuntu.